Sapa
Ve spícím kupé pro 4 jedeme s mladým vietnamským párem. Kolem jedenácté zhasínám světla a zkoušíme spát. I když s přestávkami, něco málo jsme naspali. Po páté ranní už nám průvodčí bouchá obuškem na dveře a křičí Lao Caiiiii! Vzpomněl jsem si v tu chvíli na vojnu, kdy nám ve dvě ráno stříleli na budíček u hlavy samopalem. Otřepat, vyčůrat, hlavně nic nezapomenout a vypadnout z vlaku. Před nádražím na nás čekal řidič s cedulkou “Kristyna Bednarik“. V tom polospánku jsem trochu znejistěl, ale nezpanikařil jsem a po chvíli mi došlo, že jen někdo něco popletl. Nechali jsme se teda naložit a jeli jsme další hodinu do horského městečka Sapa. Právě svítá a po cestě se kocháme krajinou. Řidič se naštěstí nekochá a kouká na cestu. Za zatáčkou totiž leží bába s motorkou. Stavíme a běžíme jí na pomoc. Je v pořádku, jen trochu špinavá. Nahoře už je docela chladno. Z příjemných 35°C se dostáváme mezi 15°-25°C, záleží. Svítí slunce, je teplo, přijde mrak, je chladno. Nikdo neví, jak bude za 5 minut. Máme snídani na hotelu a pak soukromého průvodce, který nás vezme přes hory přes doly přes vesnice do vesnice, kde budeme spát u místního domorodce. Soukromým průvodcem je mladá žena z etnické skupiny (které jsem zapomněl) a má s sebou na zádech dítě. Náš jednodenní výlet byl +/- 10 kilometrů dlouhý s občasnými přestávkami na kojení, přebalování, oběd, odpočinek a tak dále, až jsme nakonec dorazili k chýši, kde jsme strávili noc. Po cestě se k nám přilepili další dvě domorodkyně. Celou cestu se snažili být milé a v obtížnějším terénu nám podávali ruku, aby nám pomohli. Přeskočit kaluž nebo slézt kopeček ale ještě s Týnkou zvládneme a tyto ženy to dělají jen proto, že vám chtějí prodat jejich cetky “vlastní“ výroby. Když jim řeknete, že nic nechcete, tak jsou uražené. Vždyť vám celou cestu pomáhali a byli tak milé. Teď už ale milé nejsou. Jsou jako trn v prdeli a nakonec si něco koupíte, protože by vám z nich praskla hlava. Nakonec jsme se dověděli, že ony dvě domorodkyně jsou matka a sestra naší průvodkyně, takže takový family business. Na místě, kde máme strávit noc, se setkáváme nejen s rodinou, které stodoladům patří, ale také se starším belgickým párem, kteří zde nocují taky. Po nás přichází skupina dalších šesti lidí, takže nás nocuje nakonec deset. Nicméně ve stodolodomě je lůžková kapacita daleko větší. Napočítal jsem 25 míst pro nocležníky. Rodina se nám vůbec nevěnovala, jen uvařili večeři a dali nám “Happy water“, což je pálenka z rýže. Večer byl ale fajn. S Belgičany, Švýcary, Němci a Holanďany jsme popíjeli piva a Happy water, která nám brzy došla, ale pan majitel nám trochu přidal, i když u toho trochu prskal. Pomalu jsme odpadali a vytráceli se na kutě. Noc nestála za moc, protože bylo chladno a z vedlejší místnosti se táhnul řev motorové pily. Belgičanovi se po Happy water spalo tvrdě. Na druhý den ráno jsme dostali snídani a pak pro nás přišla ta samá průvodkyně a šli jsme na další, tentokrát kratší výlet. Skončili jsme v nějaké další vesnici, kde jsme měli oběd a odtamtud už jsme jeli transitem zpět do Sapa městečka, kde jsme měli noc na hotelu. Na pokoji jsme se trochu zkulturnili a šli jsme na prohlídku Sapy. Spousta krámků, trhů, hotelů, barů, restaurací a turistů. Až jsme toho měli dost, tak jsme vlezli do jedné z restaurací, dali si koktejl, večeři, zase koktejl a nakonec koktejl. Pak jsme šli spát, protože nás ráno čekal další výlet. Ráno opět stejná průvodkyně, ale jiná trasa. Šli jsme asi 2 hodiny z kopce, přes vesnice a krámky k vodopádům a pak zhruba necelé 2 hodiny do kopce zpět k hotelu. Nahoru to šlo paradoxně rychleji, protože nás neotravovali domorodci s cetkami. U hotelu jsme se rozloučili s průvodkyní, dali jsme jí dýško, na které se už tři dny třepala, a šli jsme na hotel na oběd. Po obědě se Týnka necítila moc dobře, tak zůstala na hotelu a já si půjčil motorku a jel jsem omrknout 20 kilometrů vzdálené vodopády. Jak jsem se vrátil, tak jsme se sbalili a hotelový řidič nás odvezl na vlak do Lao Cai. Měli jsme ještě čas, tak jsme si zašli na pivo, kávu a čaj a čekal nás noční vlak zpět do Hanoje.