Odjezd z Hanoje
Do Hanoje jsme přijeli asi v pět ráno a na nádraží už na nás čekal pracovník hotelu, kde jsme byli ubytovaní na poslední noc v Hanoji. Na hotelu nám bylo paní hoteliérovou sděleno, že dostaneme pokoj až v devět, ale po krátké divadelní scénce nám ho dali hned. To je taková vietnamská raritka. Vymyslí problém, pak ho záhadně vyřeší a vy je musíte obdivovat, děkovat jim a nakonec čekají dýško. Po cestě vlakem jsme se trochu dospali a vyrazili jsme do ulic na památky. Udělali jsme okruh podle průvodce Lonely Planet, kterého si Týnka stáhnula do iPadu. Bylo to trochu nezáživné, ale nutné. Zvládli jsme to na jedničku a zakončili jsme to večeří v restauraci, kterou už jsme znali. K večeři jsme si dali pár čerstvých pivíček a šli jsme naposledy noční Hanojí strávit poslední noc na hotel. Ráno jsme nemuseli spěchat, protože letadlo do Hue nám letělo někdy kolem poledne. Ono to vlastně nebylo do Hue, protože den před naším letem letiště v Hue kvůli rekonstrukci uzavřeli a my museli letět do Danang, ze kterého jsme pak museli jet 3 hodiny vlakem do zmíněného Hue. Z letiště v Danang jsme jeli taxíkem na vlakové nádraží, kde jsme měli krátké vystoupení s panem taxikářem. Během chvíle jsme měli docela početné publikum. Nechtěl jsem totiž šoférovi zaplatit požadovanou částku. Nebylo to moc, ale šlo mi o princip. Chtěl 2x tolik než ukazoval taxametr. Chvíli jsme na sebe nahlas mluvili, prvně slušněji a pak i méně. Batožinu jsme měli v uzamčeném kufru auta, což byla školácká chyba, ale teoreticky to byla jen hra. Obecenstvo se bavilo, ale řidič se pak zavřel v autě a trucoval. Bylo mi ho trochu líto (asi proto, že byl jako dítě), tak dostal to, co chtěl a každý jsme šli svou cestou. Tříhodinová cesta rychlíkem do 60km vzdáleného města Hue trvala pouhé 3 hodiny. Pendolino to zrovna nebylo, ale ten servis a komfort stál za to. Krásně uklizíno, voňavo, a to jídlo co se p(r)odávalo… Po cestě vlakem jsme si zabukovali ubytování ve velice pěkném hotelu. Z nádraží jsme šli na hotel pěšky, bo už jsme měli taxislužby plné zuby. Ubytovali jsme se a šli jsme na večeři do ulic. Vzali jsme si s sebou průvodce a vybrali jsme podle něj jak restauraci, tak jídlo v ní. Po nás přišlo asi dalších 5 párů a všichni si objednávali to samé. Měli totiž ty samé průvodce a napadlo mě, že si za ty recenze snad někdo platí.
Tak a tady to teď utnu. Píši to už půl roku a mám pocit, že bych to nikdy nedopsal. A protože chci psát o jiných věcech, nezbývá než nechat Vietnam Vietnamem. Když to shrnu, tak země je to zajímavá, ale už bych se tam na dovolenou nevydal. Co jsme chtěli vidět jsme viděli a tím to hasne.