Fiji time
Protože byl celý ten proces s vízy náročný, tak jsme chtěli zrelaxovat. Vzali jsme si tedy dovolenou na 3 týdny s tím, že jsme nevěděli, kde si odpočineme. Věděli jsme jen, že se chceme podívat na týden do Melbourne. Zbývalo nám tedy naplánovat další 2 týdny. Přemýšleli jsme o cestování po jihozápadě Západní Austrálie, o Bali, o Srí Lance a dalších destinacích, ale nakonec zvítězily fidžijské ostrovy, kam jsme chtěli jednou jet, tak proč ne teď. Koneckonců jsme přesvědčeni, že si to zasloužíme a z Melbourne je to jen 5 hodin letadlem. Koupili jsme letenky, ubytování na první dvě noci, sbalili baťůžky a hurá na letiště.
3 a půl hodiny Perth – Melbourne, krátký přestup, 5 hodin Melbourne –Nandi (Fiji) a jsme v ráji. Teda ne tak rychle. Ještě si nás vzali na letišti v Nandi imigrační úředníci do parády. Proč jsme prý přiletěli, na jak dlouho, kde budeme bydlet apod. Do vstupní karty jsme totiž nevyplnili pole, kde budeme bydlet. Nepovažoval jsem to až tolik za podstatné, když jsme chtěli jezdit po ostrovech a bydlet každou chvíli jinde. Museli jsme jim to ale vysvětlit a bez větších potíží jsme brzy vkročili na fidžijskou půdu. První kroky nás zavedli samozřejmě pro bagáž, další kroky jsme stočili do Duty free shopu pro flašku vodky a ginu (jsme tu přece na dovolené a chceme relaxovat), pak jsme to střihli do Vodafonu pro fidžijskou sim kartu (roaming neuznávám, vždycky se vyplatí koupit místní kartu) a pak konečně do taxíku, který nás vzal do prvního resortu na hlavním ostrově, kde jsme nechtěli trávit mnoho času.
První večer byl takový loudavý, protože jsme byli unavení, ale o to víc jsme to rozjeli další den hned ráno. Vodka přišla vhod a polehku jsme pocucávali celý den. Na pláži, u bazénu, v houpací síti, na terase, no prostě jsme to nedali z ruky. Měla to být naše druhá a zároveň poslední noc v tomhle resortu. Vše probíhalo podle plánu a v tom mi přišla zpráva z domoviny, že se po dlouhých, téměř 34 letech, narodil další Bednařík. Pro tyhle případy vím, co se sluší a patří a vytáhnul jsem slivovici, o které neměla Týnka ani nejmenší tušení. Já měl ale tušení, že se klouček vyklube ve chvíli, kdy budeme na dovolené (věděl jsem přece termín) a tak jsem nezahálel a necelej půllitřík na přípitek přibalil. Nebudu přece Bednaříka zapíjet vodkou. Až jednou Adam vyroste, tak mu to všechno řeknu. Nebo mu to třeba řekne teta Týnka, která kvůli mě musela zůstat v resortu o jednu noc déle. No nedivte se, celej den vodku, proloženo několika pivy, to horko... a tu slivovici jsem dorazil. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že mám snad žaludek z plechu. Teď už ale tolik nezvládnu. Ráno mi nebylo nejlépe a dokonce jsem si musel vyždímat žaludek a pozřít Aulin. Ani nepříteli bych nepřál vstoupit v tomhle stavu na palubu motorověho člunu, kterým jsme měli vyrazit na další cestu. Co bylo ale úplně nejlepší a hodně mi pomohlo se zotavit, byla milovaná Týnka, která se na mě vůbec nezlobila. A to myslím vážně. Dělala si ze mě legraci a situaci zachránila. Já se totiž cítil provinile a moc jsem se na sebe zlobil. Adam nám tedy dluží jeden den a my si ho jednou vyberem.
Tentokrát, už opravdu poslední noc v tomto resortu, jsme plánovali další směr našich cest. Na druhý den ráno jsme se sbalili, zašli jsme si na snídani, srovnali účty a po osmé hodině už jsme byli v přístavu, který byl shodou okolností hned vedle resortu. Z přístavu, kde jsme po neúspěšném pokusu zkorumpovat kormidelníka zaplatili normální cenu za jízdenku, odjíždíme směr Waya ostrov, kterým začína krásné souostroví zvané Yasawa ostrovy. Přistáli jsme v resortu zvaném Octopus. Je to jeden ze tří resortů na ostrovech Yasawa, které vlastní (ty resorty, ne ostrovy) jeden majitel z Nového Zélandu. Měli jsme to štěstí se tam s ním potkat a zjistit jak to vlastně chodí. Nick Woods vydělal balík prodejem své internetové firmy a i když by nemusel do konce života pracovat, chce rozjíždět nové projekty a investovat. Ostrovy na Fiji vlastní původní obyvatelé a majitelům resortů je jen pronajímají. Víme za kolik, víme o problémech, které to přináší, dozvěděli jsme se toho spousty, ale rozebirat to tady nebudu, bo už tak odbočuji od tématu. Takže Octopus resort byl super. Krásné okolí, dobré jídlo, pohodová atmoška a skvělý personál. Personál byl ovšem skvělý téměř všude. Fidžijci jsou velice přátelští a je s něma spousta legrace.
V Octopusu jsme si dali šnorchlovací výlet. Na tom by nebylo až tak nic moc zajímavého, toho šnorchlování jsme si užili až až. Všude jsou krásné korály a opravdu je na co koukat. Tenhle výlet byl ale zajímavý tím, že nás na oceánu potkal lehký vánek s decentním deštíkem. Kocábka, kterou jsme oceán brázdili, by se dala přirovnat k lodičkám, co jsou v Luhačovicích na přehradě, jen si k nim představte motor. Pocity jsme měli v tu chvíli smíšené. Jednou jsme se za břicha popadali, jaká to byla sranda, když na nás pánbíček chrstal kýble s vodou a za chvíli nám naopak zatrnulo, když nebylo přes vlny vidět. Tak jak tak to bylo úžasné dobrodružství, kterých už bylo a zase bude. V Octopusu jsme zůstali dvě noci a odtud jsme jeli o kousek výš, do nově otevřeného resortu Paradise Cove, který patří stejnému majiteli.
Paradise byl opravdu ráj. Krásný ostrov lemující křišťálová voda, plná pestrobarevných korálů a ryb. K našemu úžasu tam bylo málo lidí. Možná to bylo díky vyšším cenám (byť to nebyl až tak markantní rozdíl oproti ostatním resortům), možná to bylo díky mimosezónnosti (hlavní sezóna je červenec-srpen, prosinec-leden) a možná o resortu mnoho lidí ještě neví. My se o něm dověděli z internetu, kde měl neuvěřitelně vysoké hodnocení, až se nám tomu nechtělo věřit. Po dvou dnech v Paradise Cove jsme ale pochopili, proč tomu tak je. Nejen prostředí a personál, nové vybavení a prostory, ale co nám zážitek z pobytu v Paradise umocnilo, byl mistr kuchař. Luxusní restaurace s Týnkou v Perthu nevymetáme (ono jich tu ani moc není, spíš se tak některé snaží tvářit), ale s klidem můžu říct, že to co jsme v Paradise jedli, bysme v Perthu nedostali nikde. Snídaně byli skvělé, obědy byly výborné, ale večeře, ty byli ohromující. Každá večeře měla tři chody a každý chod jsme si s Týnkou prohodili, abysme to vyzkoušeli. Objednávali jsme si totiž každý něco jiného, ať ochutnáme co nejvíc. Mělo to jen jednu chybu. A to tu, že ty večeře byli jen dvě. Všude jsme totiž trávili jen dvě noci, abychom se podívali na různá místa. (Ti z vás, co čtou pozorně, ví, že pravidlo dvou nocí jsme porušili díky Adamovi hned na začátku dovolené. Taky to mohl ještě 3 dny vydržet a narodit se, když jsme byli zrovna v Paradise.) V resortu jsme dělali i jiné aktivity než bužírování. Dali jsme si opět kajaky, šnorchlování a navíc jsme vyzkoušeli poprvé paddle boarding. Tenhle sport sahá zhruba 100 let do minulosti, ale před pár lety byl znovuobjeven a stává se docela populárním všude po světě. Hlavně teda tam, kde máte blízko k vodě a podnebí na šortky. K vodě a šortkám potřebujete ještě prkno a pádlo. Prkno je velké a stojí se na něm, pádlo je tak akorát a pádluje se s ním. Ze začátku se cítíte jako právě narozené tele a snažíte se najít balanc, ale po pár kilometrech je z vás profík a můžete si dovolit přehodit pádlo do druhé ruky a přestat jezdit dokola. Je to určitě dobré na fitnes a vřele doporučuji aspoň jednou zkusit. Tady v Perthu na tom jezdí spousta lidí na řece a někteří borci dokonce na oceánu. My máme s Týnkou v úmyslu tohle dobrodrůžo určitě zopakovat.
Říká se, že na dovolené nemáte chodit z lepšího resortu do horšího, nýbrž naopak. Jenže to bysme nebyli mi, aby jsme nešli proti proudu. Z Paradise Cove jsme jeli na Treasure Island, kde jsme po chvíli zjistili, že to bylo šlápnutí vedle. Naštěstí jsme ale měli rezervaci jen na dvě noci a udělali jsme si to i na tu bídu hezké. První nás zklamalo okolí ostrůvku, které bylo neupravené (vypadalo to jako po tsunami), pak jsme převrátili oči v sloup když jsme začali jíst studené lazáně ohřáté z mikrovlnky, ale co nás dostalo nejvíc a nemohli jsme se z toho vzpamatovat bylo, že neměli míčky na stolní tenis. Jsme totiž s Týnkou vášnivými hráči ping pongu a tento resort jsme si vybrali i díky tomu, že měli stůl na stolní tenis. Nikde ale neuváděli, že nemají míčky. Žal jsme zapily ginem s tonikem a šli jsme hrát minigolf. K našemu překvapení měli míčky, hole i hřiště. Původně jsme chtěli hrát tenis, jenže neměli na hřišti zrovna síť, protože byla na opravě. Díky zkušenosti s lazáněma za v přepočtu asi 500kč jsme měli dva dny hladovku . Ale ne tak docela. Říká se, že hlad je převlečená žízeň, tak jsme byli dva dny na pivu. Jedno plus tenhle resort od nás dostal. A to za točené pivo, které tam začali točit v den našeho příjezdu. Před tím měli pivo jen láhvové, jako ve všech ostatních resortech. Takže to do sebe vlastně všechno dobře zapadalo a po dvou dnech pivní kůry jsme se vydali zpět na hlavní ostrov.
Ubytovali jsme se v resortu, který vlastní pár ve středním věku z Nového Zélandu. Pan majitel si myslel, že už jsme tam byli, protože 5 týdnů před náma tam byla rodinka z Česka a jejich příjmení bylo Bednarek. Vysvětlil jsem mu, že ja jsem Bednarik a jsme jen vzdálení příbuzní. Dále jsme se dověděli, že se znají s Nickem (majitelem tří resortů) a že chce Nick koupit jejich resort na hlavním ostrově, kde by po příletu na Fiji ubytoval hosty a pak si je převezl do svých resortů. Řekli nám toho dost, až nám šla hlava kolem a na druhý den jsme si udělali celodenní výlet na lodi. Jeli jsme šnorchlovat k ostrovu, kde se natáčel film Trosečník s Tomem Hanksem, jeli jsme navštívit vesnici, kde jsme měli kava ceremony a nahlídli jsme, jak se v takové vesnici bydlí. V ceně výletu jsme měli neomezené množství piva, vína a šampaňského, což byl hlavní tahák na Týnku. Jako správní Češi jsme se nezapřeli a dali jsme koňovi pořádně do žlabu. Při šnorchlování nám pak pupky vysely tak, že jsme s něma drhli o korály. Na lodi s náma bylo dalších 50 lidí a vesměs to byli backpakeři nebo mladé páry a atmoška byla skvělá. Počasí bylo taky super. Občas jsme se potili jako cigán při podpisu hypotéky, ale množství piv v obřích lednicích vše kompenzovalo. Po připlutí do přístavu jsme se skutáleli na molo, svalili se do taxíku a odporoučeli se do resortu. Tam nám bylo připomenuto, že je Valentýna, na což jsme opravdu zapomněli, protože to tolik neřešíme, ale když už teda, tak jsme si dali pro změnu pivo a valentýnskou večeři.
Nastal den odletu, což je většinou nemilé, ale nad vodou nás drželo, že dovolená ještě nekončí. Čekal nás totiž týden poznávání Melbourne.